Po smrti matky, kdy bylo Ronaldovi dvanáct let, se s bratrem stali schovanci kněze z birminghamské Oratoře. Oba chodili do Školy krále Edwarda v Birminghamu, kde Ronald vynikal v klasických jazycích a seznámil se i s anglosaštinou a střední angličtinou. Tehdy také začal rozvíjet své jazykovědné schopnosti vynalézáním jazyků, které připisoval národu Elfů.

Po úspěšném absolvování anglického jazyka a literatury na exeterské koleji v Oxfordu se Tolkien oženil s Edith Bratovou, s níž se kdysi sblížil, když žili ve stejném penzionu v Birminghamu. Během první světové války se zúčastnil bitvy na Sommě, kde padli dva ze tří jeho nejbližších přátel. Obdržel také důstojnický patent.

Po válce byl zaměstnán v redakci Novoanglického slovníku, kde začal psát mytologický a legendární cyklus, který původně nazval Kniha ztracených příběhů, ale jenž nakonec vešel ve známost jako Silmarillion.
V roce 1920 pak dostal místo docenta anglického jazyka na univerzitě v Leedsu. Vynikl živým a poutavým vyučováním a v roce 1925 byl zvolen profesorem anglosaštiny na Oxfordské univerzitě, kde působil s velkou odborností a nadšením po mnoho let. Byl jedním z nejlepších filologů, jací kdy žili.
Rodina, mezitím již čtyřčlenná, jej povzbuzovala, aby svou mytologickou představivost využíval i pro skromnější náměty. Dětem psal a ilustroval Dopisy Děda Mráze a vyprávěl jim příběh Hobita. O několik let později, v roce 1937, jej vydal Stanley Unvin a brzy žádal pokračování. Tolkienovi se do toho zpočátku nechtělo, brzy se ho však zmocnila inspirace a z plánované další knihy pro děti vznikl Pán prstenů, popravdě spíš pokračování Silmarillionu než Hobita. Dokončování tohoto obrovského příběhu trvalo dvanáct let a vyšel až před Tolkienovým odchodem do penze. Když kniha vyšla, byl její autor mimořádnou popularitou velmi překvapen.

Po odchodu na odpočinek žili Tolkienovi nejprve v oxfordském předměstí Headingtonu a poté v Bournemouthu, ale když roku 1971 Edith zemřela, vrátil se Tolkien do Oxfordu. Zemřel po kratičké nemoci dne 2.září 1973 a přenechal vydání svého mytologického cyklu Silmarillion svému synu Christopherovi.

Zádušní mše za J.R.R. Tolkiena se konala v Oxfordu čtyři dny po jeho smrti v prostém moderním kostele. Modlitby a čtení vybral jeho syn John, který celebroval mši s pomocí Tolkienova staršího přítele Roberta Murrayho a jeho farního kněze Msgre Dorana. Nekonalo se žádné kázání. Když však několik týdnů nato konali pamětní bohoslužbu někteří jeho američtí obdivovatelé v Kalifornii, byla sboru přečtena povídka Nimralův list. Možná by se mu to nebylo nezdálo nepřípadné...
‚...před ním stál Strom, jeho Strom, dokončený, dá-li se to říct o Stromě, který byl živý, jeho listy se rozvíjely, jeho větve rostly, ohýbaly se ve větru, který Nimral tak často cítil a tušil, a tak často nedokázal zachytit. Upřeně hleděl na strom, pomalu zvedl paže a rozevřel je dokořán. Je to dar!" řekl...‘